Je brzké ráno a sluneční paprsky ospale pronikají hustým mléčným oparem. Procházíš ponurými špinavými ulicemi, nohama se boříš se do vrstvy hnědého rozbláceného sněhu a jen doufáš, že je to sníh, protože si nevidíš ani na špičky bot. Pára z tvých úst se okamžitě ztrácí ve všudypřítomné mlze a čvachtavý zvuk rozmrzlé břečky se dutě rozléhá prázdným městem. Najednou ale tvůj stereotypní pochodový rytmus naruší cizí kroky. Znějí rychle, ale zároveň velmi tiše, hraničářův sluch ale jen tak něco neošálí. Už je ovšem pozdě, stihneš se jen rychle otočit a zahlédnout obrys postavy a záblesk krátké dýky. Naštěstí ti hbité smysly umožnily rychle uhnout, využiješ jeho amatérsky rozhozené rovnováhy a vracíš útočníkovi silný úder pěstí, kterým ho skolíš na zem. V tom zaslechneš další hluk. Zarazíš se a mlčky posloucháš. Ticho. Kroky ustaly současně s tebou. Uvědomíš si, o co jde, a začneš utíkat. Běžíš rychle a sníh ti klouže pod nohama. Každou chvíli musíš prudce uhýbat, nebo brzdit, protože se na tebe z mlhy vynoří rozbitá bedna, hromada odpadků nebo kusy nábytku. Už je ale pozdě, neorientuješ se a tak jen zmateně běháš pořád dokola. Kolem hlavy ti najednou prosviští hvízdající šipka a hned za ní letí další, která se ti zabodne zezadu do stehna a donutí tě rozplácnout se do mokrého špinavého sněhu. Za několik sekund slyšíš rychlé kroky a ...