Kdesi hluboko v Železných horách byl válečný tábor zelenokožců, říkali mu „Hladový Břich“. A v tom válečném táboru žilo několik silných, ale hloupých orků a také pár malých, ale chytrých goblinů. Jedním z nich byla naše hrdinka – goblinka Žbluňga, nejmenší mezi malými, ale byla také odvážná – na goblina ovšem - a měla hlavu i srdce na správném místě.
Byl tu také velitel tábora Hladového Břichu - krutý a velmi velký ork, boss Mahňág.
Vedl své lidi silou svých paží a každý se ho bál, protože občas zavraždil někoho ze svých a ještě hůře, snědl je, aby se sám nasytil. Goblinka Žbluňga se také bála, protože byla nejmenší mezi malými a věděla, že je pouze otázkou času, kdy se Mahňágovi hladové oči obrátí na ni. Žbluňga přemýšlela celou noc, nemohla ani usnout, a pak dospěla k tomu, že byla pouze jedna věc, která byla pro Mahňága důležitější než hlad a tou byl hlad po bitvě. A zde je to co Žbluňga udělala:
Hned z rána malá zelená goblinka vešla do největšího stanu, hledajíc velitele orků Mahňága, a také ho našla. Pod jeho upřeným a hladovým pohledem se goblinka roztřásla, ale její hlas byl tak silný, že ji uslyšel každý ork i goblin v táboře: „Zdráv buď velký Mahňágu, největší válečný veliteli tábora Hladového Břichu! Mám pro tebe zprávu. Kdesi v horách jest jeskyně, kde žije ork odpadlík - válečník a veterán, který tě chce vyzvat. Jaká je tvá odpověď, můj veliteli ?“. A protože to slyšel každý v táboře, Mahňág neměl jinou možnost, než bojovat s tímto orkem – narušitelem: „Budu s ním bojovat a srazím ho, ale ty, moje lízátko, ty budeš mým průvodcem!“, hladový pohled Mahňága byl prostě příšerný.
A tak tito dva – jeden velký a jeden malý, opustili tábor toho slunečného zimního dne, přesně tak, jak Žbluňga plánovala. Po mnoha hodinách konečně došli k ústí jeskyně. Byly tu kosti všude kolem, ale jinak nikdo. „Tady to je můj veliteli! Jen zakřič do jeskyně a tvůj nepřítel přijde!“, řekla Žbluňga. Ale ork Mahňág nesouhlasil: „Myslíš si, že jsem táák hloupý?! Nikdo tu není, jen my, a brzy tu budu jen já, protože tohle je tvůj opravdu poslední dech, Žbluňgo!“, načež se Mahňág rozchechtal tak hlasitě, že probudil něco nebo cosi hluboko v jeskyni.
A přišel velký a dlouhý troll a když uviděl dva zelenokožce, vybral si toho většího, protože měl velký hlad a snědl Mahňága, velkého válečného vůdce, přímo u vstupu do jeskyně, kde bylo mnoho kostí. Žbluňga se šťastně a nezraněna vrátila do tábora a když ostatní zelenokožci uzřeli amulet velitele Mahňága na jejích prsou, všichni jí vzdali hold.
. . .