Kolikrát jste slyšeli nebo četli: “Vžyť to jsou jenom pixely, jenom hra, tak o co jde?” Kolikrát jste to řekli vy sami a do kdy jste tomu věřili? Možná právě do teď. Na tento vývoj online světa jsou nuceny reagovat i vlády řady států světa. Jak?
Přečtěte si, jaké státní novely vydala například Čína nebo Korea.
U online, MMO nebo třeba i ve virtuálních sběratelských hrách a jiných panuje názor, že jako takové vlastně nemají žádnou hodnotu, jsou to přece jen pixely.
Jenže ono získat tyto pixely stojí čas a čas jsou peníze. Proto se za pixely v online hrách platí miliardy dolarů ročně, když nepočítáme poplatky za samotné hraní zaplacené autorům hry. Prodej herní měny a majetku ve hře výměnou za reálné peníze v absolutní většině případů porušuje pravidla dané hry, za což může být prodávající i nakupující potrestán odebráním prodávaného majetku, případně i vyhozením – banem ze hry, a tedy ztrátou herního účtu včetně herních postav a jejich majetku. A tento majetek může snadno jít do desetitisíců korun. Autoři hry ale většinou zasahují jen ve zcela jasných a extrémních případech.
Obchodováním s virtuálním majetkem v online hrách se zabývají především profesionálové a celé společnosti ze zemí, kde je to právně zcela nezávadné. Tento průmysl celosvětově zaměstnává statisíce lidí. Za posledních deset let se tento obchod stal nejen samozřejmou součástí světa MMO her, ale také se přímo odrazil v jejich designu. Vývojáři totiž pomalu přistupují na dříve potlačovaný princip, který hlásá: majetek ve hře = pixely = data = čas = peníze. A protože lidé nezadržitelně chtějí platit za virtuální majetek (aby šetřili čas), vývojáři se to učí tolerovat a především, snaží se hráčům sami nabídnout podobné placené služby.
Nákup i prodej majetku v online hrách za reálné peníze jsem viděl, zažil, tajil a dokonce trestal v řadě prvotřídních MMORPG titulů. Přečtěte si, co jsem o tom zjistil…
A proto někteří hráči dají přednost namísto investice desítek, stovek a tisíců hodin hraní, investici skutečných peněz a to co ve hře chtějí, si prostě koupí. Například ve Star Wars Galaxies, stejně jako ve všech MMORPG, existují extrémně vzácné a ceněné předměty. V lepším případě třeba legendární Mandalorianské brnění, pro jehož získání je třeba ve hře splnit řadu časově velmi náročných úkolů (v řádu až stovek hodin) nebo si ho ve hře zakoupit za stovky milionů herních peněz, k jejichž získání je opět potřeba investovat čas.
Mandalorianské brnění je legendou ze Star Wars, provází tento svět od jeho počátků, od Epizody 5 až do dnes, například je v právě vysílaných nejnovějších epizodách Clone Wars.
Co když ale ráno vstáváte do práce, po práci musíte strávit nějaký čas s rodinou a nemůžete hrát každý večer X hodin? Vezmete skutečné peníze a za ně si v nějakém internetovém obchodě koupíte herní peníze, za které si posléze danou věc koupíte. Nebo nechcete porušovat pravidla hry a prostě děláte pro dosažení onoho cíle, co je ve vašich silách. Tématu těchto online obchodů se budu věnovat v jiném článku.
Herní velmoc Jižní Korea se už dokázala s virtuálními měnami vypořádat pomocí nových zákonů, které se zabývají obchodem s virtuálním majetkem ve hrách a také ho specificky jasně zdaňují, takže nic nebrání tomu, aby se stal jasným a zcela legálním příspěvkem jejich ekonomice a státnímu rozpočtu. Zatímco v některých jiných státech se prodej virtuálního majetku zbytečně tabuizuje a ocitá se v podobné pozici, jako třeba prostituce. Neochota vyjít tomuto průmyslu vstříc tak podporuje rozvoj černé ekonomiky, podvodu a zločinu.
Například Čína loni vydala velmi zajímavou novelu, kterou dramaticky reguluje virtuální měny. Nepatřím mezi ty vyvolené, co by to zcela pochopili, nicméně se jedná o to, že oficiální virtuální měny (například služba QQ na Tencent.com, která má více uživatelů než Facebook) nyní v Číně podléhají omezení – mohou být použity pouze k zakoupení služeb poskytovaných vydavatelem této měny. Neoficiální měny, kterými právě jsou virtuální peníze v MMORPG hrách, Čínský zákon (zdá se) nepovažuje za peníze ale za majetek, s tím si proto mohou hráči nadále dělat, co chtějí. Přece jen by bylo zvláštní, kdyby Čína zakázala obor průmyslu, ve kterém suverénně dominuje celému světu (údajně 80% zaměstnanců tohoto průmyslu je z Číny).
Asi největším negativem tohoto nákupu virtuálního majetku je, že v těch hrách, které to svými pravidly nepovolují, je to prostě a jednoduše porušování pravidel. Takže ten, kdo férově hraje, aby ve hře získal něco vzácného nebo drahého, může najednou zjistit, že jiný hráč místo aby se ve hře snažil, si to koupil za skutečné peníze. Ten férový hráč je pak právem naštvaný.
Druhý problém je, když chování takzvaných farmářů – lidí co hrají pro reálné peníze, obtěžuje normální hráče. Více o tom v jiném článku.
Stává se veřejným tajemstvím, že i ve hře, co oficiálně nemá povolené obchodování za reálné peníze, je možnost si koupit virtuální majetek za majetek reálný důležitým usnadněním pro hráče, kteří by jinak nebyli schopni ten virtuální majetek získat – nemají dost času, nemají trpělivost nebo to prostě neumí. Právě tito lidé, kteří třeba nemají tolik času ale mají reálné finance, jsou často pro hru velmi nadějnými zákazníky. Hru nezatíží, ale hodně zaplatí.
Brnění, zbraně, oblečení, domy, vozidla, lodě, jídlo, zvířata… v MMORPG vše stojí virtuální peníze. Jak je získáte?
Potkal jsem hráče, co narozdíl ode mně neměli jeden herní účet (měsíčně 15 dolarů) ale třeba dva, tři, pět, sedum, deset… 150 dolarů měsíčně od jednoho hráče ze statisíců, kteří takovou hru hrají. Když správce hry vidí takového hráče, je pro něj nevýhodné ho potrestat a vyhodit ze hry, za to že si koupil herní majetek za reálné peníze. Navíc, když farmáři, ti co získávají herní peníze na prodej, se svými desítkami počítačů na kterých běží X her najednou, za své postavičky ve hře často také platí 15 dolarů měsíčně! Podíl zisku od “hráčů”, kteří se podílí na nákupu nebo prodeji virtuálního majetku, natolik stoupá, že řada vývojářských studií se je za to rozhodla netrestat vůbec nebo jen omezeně, pokud tedy očividně neškodí hře.
Kdysi byly téměř všechny MMORPG hry založeny na rovném měsíčním poplatku. Jenže vývojáři zjistili, že někdo si například koupí hru za 50 dolarů a pak měsíčně platí poplatek 15 dolarů, přitom si v ní proti pravidlům koupí od farmářů majetek za stovky dolarů, aby ho sám nemusel získat. Nejen, že správci hry měli problém hráče za to potrestat, začali ale i přemýšlet, jak na tom prodeji virtuálního majetku ve své hře vydělat.
Více v druhém díle

Popis seriálu:
